Než začněte číst, tak si pusťte písničku ze Superstar 2009 "Příběh nekončí"...
Psaní tohoto článku jsem plánovala celý týden, a nakonec jsem začala psát až teď. Asi už toho nestihnu moc napsat... ale tak alespoň něco...
Můj příběh začal před 16 a půl lety, když jsem se narodila v jedné ostravské porodnici. Vyrůstala jsem v malém bytě v centru Ostravy a od malička jsem byla vedena k tomu, abych měla ráda své město. Hodně lidí si myslí, že je to jen černá díra, ale není to pravda. Je to město, jako každé jiné. Stejně jako každé jiné město má své klady a zápory. Já vidím především ty klady.:-) Ostrava má co nabídnout, především v létě. To je tady hodně atrakcí a především turistů.:-D
Nevím, jestli jsem se už s optimismem narodila, ale každý, kdo mě viděl jako malou, vzpomíná na tu usměvavou holčičku. Nemyslete si, že můj život byl ráj. Prošla jsem si svým. Třeba, když jsem v 5 a půl letech onemocněla zápalem plic. Teď se to ale absolutně nevztahuje k městu, ve kterém žiju! Vir jsem pravděpodobně tehdy chytla na jednom karnevalu ve školce. Bylo to tehdy fakt hrozný. Naštěstí si na to už moc nepamatuju, ale babička mi vyprávěla, jak mě přišla navštívit do nemocnice. Prý jsem zrovna spala. Byla jsem napojená na kapačky, přes které mi šly živiny. Jinak jsem nebyla vůbec schopná jíst... všechno šlo vrchem ven. Naštěstí jsem se po dvou týdnéch v nemocnici uzdravila.
Dlouho potom jsem pak nesměla cvičit. To tehdy na dlouhou dobu ovlivnilo moji váhu. Byla jsem potom docela tlustá. Baculatá usměvavá holčička - to jsem byla já.:-D Ráda jsem se usmívala, protože když jsem se usmívala, tak se ostatní většinou usmívali taky. Myslím, že navzdory mojí váze jsem měla šťastné dětství. Už v první třídě jsem začínala přemýšlet o mém vysněném povolání. Tehdy to bylo uvažování: ,,Zpěvačka nebo modelka". Ani jedno tehdy nepřipadalo v úvahu, protože jsem zpívat neuměla a postavu na modelku jsem taky neměla.:-D
Dlouho jsem si přála mít sourozence. Nakonec se mé přání vyplnilo. Když mi bylo 8, tak do naší rodiny přibyl můj malý bráška. Byly to krásné časy, ale přesto si vzpomínám, že tehdy jsem na dlouhou dobu začala být pesimistkou. Ani nevím, proč. Začala jsem být víc stydlivá, mlčenlivá, a do sebe uzavřená. Tehdy jsem v sobě objevila velkou dávku kreativity. Bavilo mě psát pohádky a navrhovat šaty. Ve třetí třídě jsem chtěla být módní návrhářkou. V páté třídě jsem začala psát pro kamarádky časopis o módě, ze kterého se během let vyklubal dívčí magazín s užitečnými tipy a radami.
V 6. třídě jsem si řekla, že mě přece jenom psaní baví víc než navrhování. Své povolání snů jsem tedy změnila na redaktorku časopisu. To mě drží doteď. V té době se mi taky podařilo zhodit mojí nadbytečnou váhu, protože jsem několikrát týdně tančila disco a street. Naše taneční skupina (dnes nese název: Respect Dance Crew Ostrava) byla zpočátku neznámá, ale v roce 2008 jsme už dokonce měli vystoupení i v Polsku!:-)
Rok 2008 byl pro mě zlomový. Jednak jsme s rodiči řešili hlavní myšlenku: přestěhovat se do rodinného domku (protože náš byt byl pro čtyřčlennou rodinu docela malý). Ale co bylo pro mě hlavní - stala jsem se opět optimistkou.:-) Myslím, že za to můžu poděkovat mému tehdejšímu klukovi (ze kterého se mimochodem později vyklubal úplný debil :-D ).
Rok 2010 byl ve znamení změn. Udělala jsem úspěšně přijímačky na střední. Bohužel jsem kvůli přípravě musela omezit své koníčky. Skončila jsem s discem a streetem, což mě hodně mrzelo, ale život jde dál. Důležitější pro mě tehdy bylo, že jsem se dostala na gympl. Tam začal můj nový život. Noví lidé, nové prostředí, plno změn. Jazyky byly vždycky moje oblíbené předměty. Hlavně čeština a angličtina. Možná proto se chcu stát redaktorkou časáku. To je povolání mých snů.
Letos jsme se s rodinou konečně přestěhovali. Do malého městečka kousek od Ostravy. Přesto v Ostravě pořád chodím do školy, takže tam jsem skoro pořád. Ostrava je moje město. Město, které budu vždycky brát jako to moje.:-) :-D
Teď tady sedím a píšu můj příběh. Nedivím se, jestli se vám to nebude chtít číst. Jenom jsem si tady shrnula můj příběh. A není v něm zdaleka všechno. To bych tu mohla vyprávět do zítřka.:-D
Během posledních pár let mi došlo, že můj optimismus mi přináší jednu skvělou věc. Každý je na tomto světě s nějakým posláním. A já mám pocit, že to moje je přinášet lidem radost. Bez štěstí a radosti bychom tady nemohli být. A i pro mě je to úžasný pocit, když někomu vykouzlím úsměv na tváři.
I když jsem na tomto světě teprve 16 a půl let, myslím si, že jsem první část svého života žila naplno, a doufám, že stejně tak budu žít i zbytek mého života.:-) A i když se vždycky všechno nevydaří, tak život jde dál, a my taky. Nesmíme ho promarnit. Proto žijte každý den, jako by to byl váš poslední.
Evelyn
Barča Sobotková | 
Zajímavé.. Já nikdy nebyla jako ty , neměla jsem moc nadání na psaní a navrhování.. Ráda jsem jsem pak malovala , ale nebyly to moc hezké obrázky.. 
Tak přeji hodně štěstí.. ( P.S. Je kontrola.. Dneska končí.. Tak se zapiš )
Tvůj článek se mi líbí. Je pěkně napsaný, tedy na mne to tak působí a ještě jedna věc, mám po jeho přečtení lepší náladu. Je mi velmi sympatické tvoje psaní a navrhování. Jako malá jsem ráda kreslila, malovala, psala, zůstalo mi to do dnes a i jsem si podle toho volila školu, stejně jako ty, jsem si chtěla splnit svůj sen.