Kouzelný deník (6. kapitola) - Jen kámoši

4. března 2011 v 18:21 | Evik95
Hurá! Mám chvilku času, tak zase pokračuju v psaní mé knížky!:-) V minulé kapitole Andrea s Klárou přišly na ono tajemství Kouzelného deníku, Andrea se seznámila s Davidem, a s Martinem jsou zase skvělí kámoši! Čím to bude?

Kapitola šestá: Jen kámoši

U Kláry doma je všechno tak krásně uklizené! A co teprve její pokoj! Postel s nebesy, výhled do nádherné zahrady s květinami neznámých druhů, a mnoho dalšího! ,,Wow! Tos mi neřekla, že bydlíš v paláci!" obdivuju její pokoj. ,,No, mamka si potrpí na pořádak a perfektní design." říká Klára.

Nadšeně se ptám: ,,Tak vyprávěj o Davidovi." ,,No... kde začít? Seznámili jsme se ve školce.
Byl docela fajn a nosil mi kytky." říká zasněně. ,,Jednou mi omylem zbořil hrad z písku a já mu za to dala pusu." směje se. ,,Ale pak přišla základka a my jsme už zůstali jen kámoši. Myslím, že on není můj typ. On má věčně hlavu v oblacích, ale já spíš stojím nohama pevně na zemi." říká. ,,No, možná, že protiklady se přitahují." směju se. ,,Kdyby jo, tak to by se s tebou Martin tolik nebavil. Vždyť toho máte tolik společného." ,,No, to jo. Ale on je přece blázen do Alice." říkám. ,,Ale tobě se líbí, ne?" ptá se Klára. ,,Kdo?" ,,Počkej, nebo tobě se líbí oba?" směje se. Já už ani nevím, kdo se mi vlastně líbí! Martin nebo David? ,,Já nevím." přiznávám. ,,Když oni jsou oba docela milí, hodní a ... vlastně je nemůžu posuzovat. Martina znám teprve necelý týden a Davida od včerejška." ,,Časem poznáš, který je lepší. Možná se nakonec z obou vyklubou pěkní magoři." ,,No dík. Tos mě povzbudila. A co když i po měsíci mi oba budou pořád připadat stejně úžasní?" ,,Tak si losneš, ne?" vtipkuje Klára. ,,Hehe. Jasně." směju se. I když, třeba má pravdu. Možná v obou najdu jen velké tupce. ,,Ale stejně Martin už má holku. To nemá cenu. A David je taky celkem pěkný, toho už beztak taky sbalila nějaká nána." už zas přemýšlím jako pesimista. To je děsný! ,,Neboj, něco se z toho vyklube. Minimálně budete kámoši. Vždyť seš věčně v pohodě. To by ti mohla kdejaká holka závidět." říká Klára. ,,Já a v pohodě? Vždyť tady právě přemýšlím pesimisticky! Možná působím věčně v pohodě, ale to jenom proto, abych zakryla občasný strach a smutek." ,,Hmm, to taky někdy zkusím. Ale u mě to nevypadá tak přesvědčivě." směje se Klára. ,,A co David? Nevíš, jestli někoho teď má?" ,,Myslím, že ne. Ale vy dva byste se k sobě hodili. Mohla bych vám dělat dohazovače, protože jak ho znám, tak je v přítomnosti holky děsně nesmělý." prozrazuje Klára. Ale pak zas se zaujetím pokračuje: ,,Tak ukaž ten deník. Musíme přijít na tu záhadu." ,,Tady je." vytahuju z tašky zelenou knížečku. Kláru upoutala hned titulní strana. ,,Dívej! Tady je napsané "Nic není nemožné, když dokážeš věřit!" ,,No to nemožné trefili, ale tu víru? Já jsem včera nevěřila už vůbec ničemu, byla jsem docela unavená a na dně." ,,Hmm, tak v čem spočívá to kouzlo?" říká zamyšleně Klára. ,,To bych taky ráda věděla. A co teprve, až ho celý popíšu? Pak se všechno skvělé obrátí, a zase ze mě bude ten loser?" No, jo. Co bude PAK? Až ten deník dopíšu a na mé přání už nebude místo? ,,Myslíš, že v tom obchodě prodávají další?" ptám se Kláry. ,,Jestli jo, tak tam musíme honem skočit, než všechny kusy prodají!" Klára to úplně prožívá. Možná by jednou mohla být herečka.

Brouzdáme po papírnictví a hledáme ten záhadný zelený objekt. Nemyslím mimozemšťany, ale sourozence mého deníku. Proboha, já už se k mému deníku chovám, jako by to byl člověk! Asi po 15 minutách jsme to celé prošly, ale nic jsme nenašly. Tak se ptám prodavače: ,,Prosím vás, prodáváte tady ještě takový zelený deník?" Ukazuju mu ten můj deník. ,,Takové zboží si nepamatuju, že bychom někdy do obchodu dostali." ,,Ale já jsem si ho tady včera koupila." ,,Tak počkejte, podívám se do seznamu zboží." po chvilce přijde: ,,Tak je mi líto. Za poslední měsíc jsme dostali deníky pouze od jedné značky. Zajímalo by mě, kde jste našla tady ten. Vůbec ho v seznamu nemáme. Ale můžete si vybrat z jiných druhů, jsou v regálu naproti." ukazuje podavač. ,,No, víte, já bych potřebovala zrovna takový, jako je tento." říkám. ,,Ale ty v regálu jsou taky pěkné, stejná velikost, počet listů i podobný design." přesvědčuje mě prodavač. ,,Ale já bych potřebovala přesně takový, který vám tady ukazuji. No... já vím, že mi asi neuvěříte, ale mám takový pocit, že... no... že je... kouzelný." říkám nejistě. ,,Haha. Jistě. A já jsem kouzelný dědeček. Nashledanou. Nebo radši sbohem." říká prodavač.

,,Myslím, že jsi mu to tajemství o deníku neměla říkat." radí mi Klára. ,,Teď nás má určitě za cvoky." ,,Hmm, pozdě. Ale co už. Aspoň víme, že tohle byl jediný kus, který nemají ani v seznamu zboží. Další záhada." říkám. ,,Tak aspoň máme nad čím přemýšlet." směje se Klára.

Druhá půlka týdne uběhla jako voda a dalo by se říct, že byla celkem úspěšná. S Martinem jsme teď úplně v poho kámoši od té doby, co má Alice chřipku. O volné hodině šla Klára za Pechlátovou s referátem do češtiny. Já jsem mezitím byla s Martinem na obědě. Zrovna jsme šli z jídelny, když do mě někdo vrazil (už zase! Já mám na ty srážky fakt štěstí!). Ale tentokrát sebou dotyčný přibral můj náramek. Přichytil se mu totiž na batoh! Toho jsem si bohužel stačila všimnout, až byl o hodně metrů dál. ,,Ty máš ale štěs..." Chtěl říct Martin, ale už to nedořekl, protože jsem ho popadla za ruku a dala se do běhu. Po cestě jsem mu to musela vysvětlit, protože byl z toho totálně zmatený. ,, Tomu klukovi, co do mě vrazil, se omylem přichytil můj náramek na batoh, poběž!" začala jsem se prodírat davem, který šel naneštěstí proti nám. Martin mě v tom naštěstí nenechal a pomáhal mi se co nejrychleji z toho davu vyhrabat. Mezitím se i ten potencionální zloděj dostal do davu, ale naštěstí jsem stačila postřehnout, jak nátlakem lidí se náramek vymrštil pryč. Bohužel ven z okna. Takže jsme s Martinem běželi ven na školní zahrádku, kde by ten náramek mohl teoreticky spadnout. Běhala jsem po zahradě jak šílená. Dívala jsem se pod každou mrkvičku, pod každou hlávku zelí (no, jo, Školník má rád čerstvou zeleninu). Jako poslední možnost mě napadl odpadkový koš, tak jsem se v něm začala přehrabovat jak nějaký homelessák. Martin byl tak hodný, že se ochotně mezitím přehraboval ve druhém koši. Nakonec ho tam vylovil. ,,Tady je." podává mi ho. ,,Děkuju ti moc!" vrhnu se mu kolem krku, ale po chvíli si uvědomím, co jsem právě udělala a rychle se zase odtáhnu. Martin se taky tváří docela rozpačitě: ,,Hmm, proč ti vlastně tolik záleží na tom náramku?" ptá se. ,,Dostala jsem ho od prababičky těsně předtím než umřela. Říkala tehdy, že to bude moje památka na ni, až tady nebude, a má to odehnávat zlé duchy. Nevím, co je na těch duších pravdy, ale rozhodně ten náramek je moje jediná památka na ni. Proto si ho tak vážím." ,,Tak to chápu." říká Martin, když vtom mu zapípá sms. ,,To snad ne!" vyděsí se. Docela mi to nahnalo strach. ,,Co se stalo?" ,,Alici odvezli do nemocnice." říká sklíčeně Martin. ,,Jakto? Co se stalo?" ptám se ustaraně. ,,Nevím." Martinovi se úplně zlomil hlas. ,,To je mi moc líto." říkám. Ale fakt upřímně. Mám o Alici strach, i když to není zrovna moje kámoška. Napadá mě jediná věc, co udělat, myslím, že teď už je na to vhodná chvíle. Teď nebo nikdy. Obejmu ho se slovy: ,,To bude dobrý. Po škole tam zajdem." snažím se to říct jako obvykle optimisticky, ale sama mám slzy v očích. Dokonce mám pocit, že cítím jeho slzy na mém tričku. Nic neříkáme, jenom tam tak stojíme objetí. V téhle situaci je to ten nejkrásnější pocit, jaký může být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barča Sobotková Barča Sobotková | Web | 5. března 2011 v 15:48 | Reagovat

Krásně píšeš! Už se těším na další díl! :-)

2 §ůgijp §ůgijp | 15. dubna 2011 v 16:27 | Reagovat

hele uvedomujes si sze  tam nedelas ty zavorky????! v 1 tam byly jenom ty zavorky a ted tu nejsou!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Copyright © 2006-2014 , www.didlinka-evicka.blog.cz